věci v mém krytu, které dávají smysl
věci v mém krytu, které dávají smysl
newsletter o věcech, které zajímají pravděpodobně jen mě. o popkultuře, médiích nebo o tom, jak nás zaplavila twitterová vlákna.
tenhle příspěvek rozepisuji a přepisuji už asi měsíc. původně se měl jmenovat „průvodce bezčasím“ a rozváděl pocit, že v mém životě se poslední dva roky dělo všechno a zároveň vlastně nic. žádné velké posuny. vlny pandemie-zakuklení se střídaly s pár pokusy o nějaký rozlet, které vzápětí končily držkopádem-další vlnou. neodstěhovala jsem se do Portugalska, nerozjela jsem svůj mediální startup, neměla jsem svatbu v Krkonoších.
přes vše zmíněné je celkový umělecký dojem vlastně pěkný. frustraci vystřídala něco jako vděčnost za pár kotev, které tento nedostatečně milníkový život má. kromě života v blahobytu a bezpečí je jednou z nich i tento občasný prostor pro vyjádření. vítejte u dalšího vydání pyré letteru.
🧵válka vláken
je tu válka. o doomscrollingu, prepperství, možných strategiích a efektivní pomoci se dočtete u poučenějších. mě zaujalo, jak se zatím ruská invaze na Ukrajinu nálepkuje. je to válka nečekaně blízká, možná třetí světová, podle amatérských psychologů zřejmě nejméně racionální a ospravedlnitelná (né, že by se jiné konflikty zdůvodňovaly snadno). jak New Yorker podotýká, je to také první válka TikToková.
20letá Valerie z krytu, kde se skrývá s rodiči a psem, natáčí ironická videa na motivy memu things in my house that make sense nebo jak si udělat kávu, když nejde elektřina. U Money Kristina zase vidím, jak se postupně vyprazdňují ukrajinské supermarkety, na pumpách se tvoří fronty a že nejžádanější tyčinkou, kterou můžete mít v obléhaném městě doma, jsou Snickers.
u Valerie ani u Kristiny neuvidíte žádné vojáky, ani tragické záběry civilních obětí, spíš malé nahlédnutí do jejich provizorních domovů, vzhůru nohama obrácených životů a snahu sehnat co nejvíce zásob a nějak se držet. to je jen výseč konfliktu, kterou mi předkládá tiktokový algoritmus ušitý mi na míru. (ano, válka na Ukrajině je také válkou informační a dezinformační a TikTok je mimo jiné semeništěm čisté hrůzy a hoaxů).
další válka se pak paralelně vede na Twitteru – ve vláknech. užitečný, ale částí uživatelů také trochu vysmívaný formát, („víte, dřív jsme tomu prostě říkali sloupek nebo článek,“ podotkla nedávno Kara Swisher v podcastu Pivot) Twitter oficiálně integroval v prosinci 2017 a funkci pojmenoval thread.
do té doby se několika tweetům za sebou říkalo celkem roztomile tweetstorms. uživatelé tak obcházeli omezení délky tweetu na 140 znaků (k navýšení limitu na dvojnásobek došlo v listopadu 2017), aby si zanadávali na změnu parkovací politiky v San Franciscu, povyprávěli nějakou osobnější vtipnou historku nebo dodávali kontext ke zprávě, která zrovna bořila internet.
Politico označilo thread v americkém twitterovém kontextu jako „specifický literární žánr Trumpovské éry“, ale vlákna se postupně rozlezla do všech online komunit a internetových kultur, včetně té naší.
ale zpět ke krizi na Ukrajině, která vláknový formát vystřelila do popředí. k twitterovým vláknům jako simulaci on-line reportáže nebo vysvětlujících textů se obrací média, experti i nezávislí tvůrci/pozorovatelé.
od velkých mediálních domů (hlásím střet zájmů), které publikují pomaleji a podobné, zato v rámci velmi omezených možností ověřitelné informace,
přes nezávislý Voxpot, kterému udělal neskutečnou reklamu tým reportéra Vojtěcha Boháče (@svratkin) a fotoreportérky Majdy Slámové – několik týdnů reportovali přímo z Kyjeva a okolí,
nebo odhodlaný gen Z kanál Heyfomo, které si půjčuje playbook a baterky Filipa Horkého,
Andrej Poleščuk, Bělorus zakotvený v Česku, který sleduje ukrajinsko-ruskou krizi už od anexe Krymu a čerpá přitom hlavně z ukrajinských zdrojů a Telegramu (ano, je to vlastně okno do ukrajinské propagandy, jak vysvětluje v Prostoru X),
nebo učitelka (bio)chemie Oli, která vysvětluje, jak funguje Molotovovův koktejl nebo jak je to s jódovými tabletami.
chápu, že zdánlivě nekonečná vlákna mohou čtenáře lačnící po propracovaných analýzách nebo některé novináře vytáčet – proč rozporcovat něco, co by byl vlastně perfektní blogový příspěvek nebo poutavá reportáž?
mno, z pohledu autora je zkrátka uživatelsky příjemnější nasekat příspěvky do twitterového editoru, než otevřít CMS, zamýšlet se nad titulkem, fotkou a ještě způsoby, jak k příspěvku na jiné platformě potenciální čtenáře přivést. neochota opouštět prostor Twitteru je faktor i na straně čtenářů – než si rozklikávat link vedoucí na jiný web, raději si to přečtu rovnou tady. twitterové vlákno je také příležitost, jak jako autor mohu předvést svou expertizu, vtáhnout uživatele do příběhu nebo tématu, nasimulovat trochu kontinuity a struktury v jinak roztříštěných feedech a chvílích totálního chaosu, kterým válka je.
další možný důvod jejich popularity si také vypůjčím z výše zmíněného textu od Politico – thready jsou populární právě proto, že nejde o profesionální žurnalistické útvary s veškerou omáčkou kolem:
Because threaders must propel readers through long-line narratives that resist intrusions, they usually get funny and likable, and the tone is refreshingly pushy, urgent. Threads don’t fall back on the tics of journalism, the leads and nut grafs and anecdata. At their literary best, they represent a comet in the coal dust of ideological war.
twitterové vlákno, obzvlášť to expertně-vysvětlující, ale také nese nebezpečí, že se promění v ekvivalent chvilky v hospodě, kdy u vašeho stolu zrovna nikdo nemluví a vy konečně můžete spustit svou teorii. v takovém případě je dobré položit si dvě kontrolní otázky – jsem na tohle opravdu až takovej expert? a potřebuje svět slyšet, co si v této věci myslím?
tip: pokud vás vytáčí, jak jsou twitterová vlákna dlouhá, můžete použít bota @threadreaderapp, který vám všechny tweety z jednoho vlákna seřadí do jednoho přehledného příspěvku.
🍒cherry on top
další novinářská kniha. Linda Bartošová vydává knihu Novinářky a poskytla k ní několik rozhovorů. mediálnímu prostředí a jeho zvláštnostem se nejvíce věnuje ten na Médiáři. prediction: mladé novinářky si po jeho přečtení pokývnou hlavou a řeknou si, že to mají stejně. jejich šéfové, kteří v 90. letech ani ne ve třiceti už dělali zástupce šéfredaktora, se na ně tázavě otočí: „já furt nechápu, v čem je vlastně problém?“
už žádné cliffhangery. osazenstvo mého oblíbeného kulturního podcastu Slate Culture Gabfest (ano, ráda se identifikuji s muzikálovými kritiky žijícími v Connecticutu) se nedávno rozčilovalo nad trendem investigativních podcastů, který před letem nastolilo studio Serial (nyní jej vlastní New York Times). nedávná novinka z jeho produkce Trojan Horse Affair to schytala kvůli sporným reportérským postupům i metodě „nastavované kaše“, tedy nekonečných cliffhangerů, ke které se tvůrci opět uchýlili. čeká nás podcast vibe shift?
každý pomáhá, jak může. vůbec není na místě srovnávat, kdo toho pro ukrajinské uprchlíky dělá nejvíc, ale jen chci připomenout mého oblíbence, borce, pána – Josého Andrése, který s World Central Kitchen pravidelně vyráží na místa humanitárních katastrof a vaří tam o sto šest pro zasažené i dobrovolníky. právě teď na Ukrajině a v okolních čtyřech státech servírují milióntou porci.
keep Ukraine’s media going. a pokud chcete kromě příspěvků pro Člověka v tísni a ukrajinskou ambasádu rozšířit záběr, doporučuju poslat nějakou korunu ukrajinským novinářům. doufám, že nemusím vysvětlovat, proč teď potřebují jakoukoliv podporu.
omlouvám se za nedůstojnou pauzu, ale vy jste to jistě i bez přísunu pyré letteru zvládali skvěle. tipy na vlákna, knihy a podcasty bez cliffhangerů pište prosím do komentářů.
a já se budu těšit brzy zas!