problémové vydání
newsletter o věcech, které zajímají pravděpodobně jen mě. jídlo, média a drátová sluchátka.
jmenuju se Hanka a pořád mám s něčím problém. nabízím proto problémové vydání pyré letteru. dnes třeba o tom, proč se mi nedaří naskočit do TikToku nebo proč jsem zase vytáhla drátový sluchátka. upozornění: toto vydání neobsahuje nic o Slavíkovi, MasterChef a Adele. obsahuje ale recept na nejlepší bolognese a korejský citronkový čaj.
problém s TikTokem
s proniknutím do světa TikToku mám pořád bloky. hrozně bych chtěla, ale nemůžu. zásadním faktorem je čas. když už si najdu si nějaký na zábavný kanál (příklad: Louisa Talks Buildings, nadšenkyně do architektury, která bytostně nenávidí mrakodrap na 432 Park Avenue), dostanu se do černé díry, která požere 25 minut, aniž bych proud obsahu dokázala nějak vědomě brzdit. swajpováním se navíc postupně dostávám do transu, který po chvilce není nepodobný tinderové „kocovině“, kdy se vám rychle přeskočené obrázky (videa) pomalu vypalují na sítnici.
tohle není esej o tom, proč jsem s TikTokem sekla, protože jsem s ním ani pořádně nezačala. projíždění je hrozná zábava, ale zároveň vyvolává skoro fyzicky nesnesitelný pocit. vůbec se nedivím, že na Instagramu bují speciální účty, které „kurátorují“ ten nejlepší obsah z TikToku, protože scrollování touhle aplikací může být pro někoho (oukej, starší lidi jako jsem já) prostě nepřekonatelný oříšek. o TikTok motion sickness se mi toho moc dohledat nepodařilo, ale vzpomněla jsem si přitom na nedávné zprávy, že od začátku pandemie začalo celosvětově přibývat dospívajících dívek s fyzickými a verbálními tiky. což je zvláštní už jen z toho důvodu, že tiky se třikrát až čtyřikrát pravděpodobněji objeví u chlapců než u holek. když se pediatrické kapacity všech zemí spojily, zjistily, že holky mají něco společné: na TikToku sledují videa influencerů s Tourettovým syndromem. podle Wired ale bude celá souvislost mezi TikTokem a rozvinutím tiků trochu složitější.
P.S.: pokud chcete skutečné tiktokové kdo je kdo, přečtěte si Pavlínin metapřehled o tom, jak TikTok změnil hudbu, nebo Pakočky průvodce internetem, přes který se dostanete k lokálním drag queens i 18letým standupistkám z Českých Budějovic.
problém s dezinformacemi v podcastech
dezinformace - nudné, ale důležité téma. podcasty - zábavná, ale ještě ne tak důležitá oblast, aby se kolem ní začaly dělat tance jako kolem obsahu na sociálních sítích.
k tématu dezinformací v podcastech mě nepřivedl Joe Rogan, ale myšlenka, kterou nedávno nahlas vyslovil Jindřich v podcastu Dobrovský & Šídlo. „výhoda podcastů je v tom, že na rozdíl od jakýchkoliv jiných médií v nich můžete říkat, co chcete a jak dlouho chcete, pak se to může vystřihnout.“ nebo to tam taky nechat.
listopadový článek v New York Times potvrzuje, co asi všichni tušíme. Apple, Spotify ani žádné další platformy zatím systematicky nereagují na zavádějící nebo přímo lživý obsah, který se ve podcastech objevuje. Spotify se podle článku chystá do moderace obsahu „agresivně investovat“, ale ještě v létě CEO Spotify Daniel Ek prohlásil na konto zodpovědnosti za obsah v podcastech, že:
We have a lot of really well-paid rappers on Spotify too, that make tens of millions of dollars, if not more, each year from Spotify. And we don’t dictate what they’re putting in their songs, either.
vzhledem k probíhající pandemii můžete uhodnout, že problematické jsou zejména podcasty, které šíří konspirační tvrzení o povaze covidu, účinnosti vakcín nebo původu pandemie. nejznámější je asi případ křesťanského rozhlasového moderátora Jimmyho DeYounga. ten ve své show, která byla dostupná i na Apple a Spotify, odmítal vakcínu od Pfizeru a hlásil, že ženy po ní budou sterilní. v srpnu zemřel právě na následky covidu. v Česku je asi nejznámějším příkladem dezinformování v podcastu rozhovor Janiny Černé v Cukrfree podcastu, kde instagramová kuchařka Kamu vysvětlovala, proč do očkování nepůjde a že v Kostarice, kde aktuálně žije, žádná zásadní opatření vláda nezavádí (což není pravda). její postoje k moderní medicíně se jí tento týden vrátily zamítnutím nabízené podpory projektu Energie lékařům.
teď mi nejde vůbec o očkování. spíš myslím to, že pokud se teď globální diskuze točí okolo moderování obsahu na sociálních sítích, měli bychom se připravit na to, že moderování audia bude ještě větší dřina a opruz. podle Chartable loni celosvětově startovalo 17 tisíc nových podcastů týdně (!). moderovat je znamená, že to audio musí někdo - člověk nebo AI -, poslechnout a určit, že jestli obsah neporušuje pravidla dané platformy. pokud tedy vůbec editoriální pravidla existují, jsou připravená na většinu situací, které mohou nastat, a platforma má zájem je vymáhat.
v rámci opruzu bude také nutné, aby se kromě kontroly nezávislých tvůrců vymáhaly podcastové standardy i po médiích. protože i v profesionálně připravovaných podcastech se najdou editoriální díry, ve kterých se pak snadno tvoří chyby. jednu takovou zkušenost mám za sebou a nic příjemnýho to nebylo.
problém se sluchátky
jsem jediný člověk, který si myslí, že bezdrátová sluchátka jsou vlastně zlo? po rychlé analýze účtu @wireditgirls se mi ulevilo. mám totiž stejný postoj k životu (sluchátkům) jako Lily-Rose Depp nebo Bella Hadid. a také několik důvodů, proč jsou sluchátka s drátem praktičtější než Airpody.
zaprvé se v nastávajícím období rozmotávání roušky, čepice, brýlí, šály a sluchátek najednou hodí mít sluchátka někde přichycená. souhlasím, že drát je faktor, který může celou situaci ještě víc zamotat (ha!), ale to chytání odskakujících Airpodů při rychlém nandávání roušky před přijíždějící tramvají mi pořád moc nejde. zadruhé jsou levnější. jako chronický ztráceč věcí a neurotik, který myslí na minulost a budoucnost zároveň, ale přítomnost moc neřeší, jsem klidnější, když ztratím drátové Earpody za pár set než Airpody za pár tisíc. drátová sluchátka navíc nemusíte nabíjet. no a v neposlední řadě sluchátka nasazuju jako obranný štít - a dráty lezoucí zpod vlasů nebo čepice vysílají signál „prosím, nemluv na mě“ mnohem zřetelněji.
WSJ přidává ještě argument, že nikdo nechce vypadat jako matláci ze Silicon Valley a Wall Streetu s Patagonia vestičkou, Airpody a nějakým random nejnovějším gadgetem. drátová sluchátka jsou trochu vzpoura nejen proti uncool finančníkům a startupistům, ale taky proti „tech“ pokroku a nejnovějším trendům. neoluddismus, here I come!
🍒 cherry on top
poslouchám. Sharon Van Etten a Muna ft. Phoebe Bridgers. takový Kiss me pro naši generaci!
čtu. Solaris. bohužel jsem si vzpomněla, že v remaku hraje Kelvina Clooney a kazí mi to, jak jsem si ho mezitím vybudovala v hlavě.
kupuju. Lidl žabky a vánoční svetr s logem Silvercrest pro bráchu.
doporučuju. yuzu čaj. koupila jsem ho v nejhodnější a zřejmě jediné korejské kavárně v Praze Tout va bien. chutná to jako medový citrónek a asi tisíckrát líp než Coldrex. seženete ho taky ve všech korejských potravinách, třeba v Gorazdově nebo Wuchterlově.
vařím. kotel boloňské omáčky podle Marcelly Hazan, kde je podle mě zásadní, že se v jedné fázi přilévá místo vývaru mléko. vynikající.
těším se. na House of Gucci. je tu sice 66% šance, že to bude strašný (soudím podle přízvuku Lady Gaga, ze kterýho jí prý málem hráblo), ale kvůli Adamovi Driverovi to ráda podstoupím. navíc tam menší roli má i Camille Cottin, což je personnalité du cinéma français, kterou jsem poslední dva roky mírně posedlá. možná ji znáte z Killing Eve, já jsem ji objevila v Dix pour cent na Netflixu.